VLČÍ ESTRÁNKA

kapitola první: Člověk se mění ve vlka

Vlkodlak je člověk metamorfující do vlčí podoby. Za úplňku, jak prozrazují například filmy už od černobílého počátku. Většinou to má na svědomí prokletí nebo kousnutí jiným vlkodlakem. Pokud vám na mysli vytanuli upíři, rozšiřující svou populaci obdobným způsobem, pak nejste příliš vedle. Ale o tom až za chvíli.

Proměna ve vlka je možná také díky znalosti příslušných magických praktik, což dokumentuje například řada pověstí z Čech. Ale nejen z nich. V nejjednoduším případě se stačí napít z vody, zachycené ve vlčí stopě, k dalším přeměnám už nění třeba víc, než kotrmelec přes kládu. Kdykoliv. Ale pokud chci dodržet předepsanou konstrukci, pak předbíhám.

kapitola druhá: Netvor

V čem se většina moderních literárních vlkodlaků neliší, je jejich jednoznačný příklon k Temné stra ..., pardon ke zlu. I když dobří vlkodlaci (bojující například se zlými upíry) jsou už taky trochu klišé. Původní lykantropové, zejména ti z pozdního středověku a dob následujících, ovšem démony skutečně byli. Z důvodů xenofóbních a díky křesťanské tradici, která do tohoto pytle shrnula téměř všechny nadpřirozené bytosti. Až na vzácné výjimky patřila všechna mostra do Ďáblovy stáje, nadpřirozené schopnosti příslušely bohu a ďáblovi, ten první jimi rozhodně neplýtval, druhého bylo třeba zničit.

Proti silným pohanským vlivům použilo středověké křesťanství něco, co si s tou dobou dnes nijak nespojujeme - racionalitu a svým způsobem materialistické chápaní světa. Vzorec chování byl jednoduchý - nepřirozené věci pocházely od ďábla. Středověk se v čarodějnice snažil nevěřit a nadpřirozené úkazy až na vzácné výjimky popíral, vydávaje je ústy knězů za mámení a šalbu. Teprve mnohem později, kdy staří bohové opravdu odešli, si dovolil nadpřirozeno adoptovat, žilo v koruptelách někdejší víry a v pověstech lidu. A teprve tehdy vzplanuly první čarodějky.

Jak vypadal tehdejší úředně schválený vlkodlak prozrazuje kupříkladu pařížský biskup d'Auvergne. Popisuje případ, kdy ďábel posedl jednoho muže, vsugeroval mu , že se stává vlkem a že v téhle podobě páše hrozné hříchy. Unášel ho na skrytá místa, muž ovšem zůstával ve své kůži, jenom hluboce spal. Vlčí podobu na sebe bral samozřejmě sám satan.

Lykantropové pozdější doby převzali od ďábla jeho způsoby, ve vlčí podobě napadali dobytek, vysávali mléko z vemen, strašili lidi, dusili je ve spánku. Jestli teď máte určité podezření na jiné nadpřirozené bytosti, pak si počkejte na poslední kapitolu.

kapitola třetí: Prokletí

I v ďáblem posedlém středověku se našly výjimky. Podle starší víry byla přeměna člověka ve vlka samozřejmě možná a tak se zachovaly pověsti o obětech prokletí. Příklad z Bretaně - pověst o bisclaveretovi.

Objevuje se v ní známý motiv odloženého oděvu. Zatímco u pohádkových labutích princezen je třeba schovat jejich opeřený šat, aby zůstaly v lidské podobě, u bretaňského šlechtice, který se měnil ve vlka, tomu bylo naopak. Když jeho nepříliš ctná manželka zjistila, že manžel je vlkodlak, vytáhla z něj kam před metamorfózou ukrývá oblečení a potom ho ukradla. Nebohý baron pak zůstal vlkem.

Příběh naštěstí končí dobře - vlk se při lovu vetřel k samotnému králi a když potom jeho ochočené chování konstrastovalo s útoky na jedinou osobu královského dvora (na nevěrnou manželku) prozradilo, že nejde o jen tak obyčejné zvíře, jsou mu poskytnuty šaty a cizoložnice je po zásluze potrestána.

kapitola čtvrtá: Kožoměnec

Většinou, ale ne vždy byl vlkodlak zlým démonem. V pohanských dobách proměna ve zvíře nebývala na závadu, pyšnili se jí i hlavy korunované, zvláště u jižních a východních Slovanů. Od Slovanů totiž Evropa vlkodlaka v jeho téměř dnešní podobě přijala. Dobrovolná metamorfóza je samozřejmě známa i odjinud. A nejen ve vlka.

Vlk je ovšem významné apotropaické zvíře. Ctěné a uctívané, v Bulharsku platilo za dobré znamení, když si odnesl nějakou tu ovci, ve francouzských pověstech zachránil čest a život jisté slečně. Dlouhou dobu byl zlým jen ten druhý - člověk ve vlčí kůži, čili vlkodlak, ale na úplném začátku nebyla proměna ve vlka ničím špatným ani výjimečným.

Na chvíli se vrátím ke Slovanům, o nichž už víte, že předali svým sousedům víru v upíry (ačkoliv k ní sami přišli jako slepí k houslím). Nechybělo mnoho a místo poletujících transfúzních stanic pobíhaly po nocích chlupaté příšery. O upírech a jejich původu jsme psal jinde, teď připomenu srbochorvatské pověsti o vlkodlacích, vstávajících z hrobu a přepadávajícího slečny a pocestné. Tady jsou obě legendy už smíšeny, jisté je, že vlkodlak, kterého okolní národy od Slovanů převzaly, někdy i včetně jména, je původní. Váží se k němu i praktiky, později vázané k nočním ssavcům, vlkodlak býval plodem podivných svazků čarodějnic, vlkodlakem se mohlo stát dítě narozené nohama napřed, zplozené při novu. I dítě, obdařené při narození předmléčnými zoubky, což je další z pověr, později připisovaných právě vampýrům. Samotná proměna, jak už bylo uvedeno výše, byla možná nepříliš složitým tělocvičným úkonem, ale někdy byla metamorfóza možná jen o slunovratu.

Kuriózní jsou pozdější folklórní zkazky, kdy se mohl člověk proměnit při blíže neurčeném zaříkání, s klackem zastrčeným za opaskem a představujícím vlčí ohon. I když se nedomnívám, že by tahle praktika byla vzpomínkou na jakási vlčí mystéria, je jisté, že víra přetrvávala.

Když si na chvíli vezmeme dalekohled a podívame se do východoasijských džunglí, najdeme lykantropy i tam. Ale ne v podobě vlků, ale samozřejmě tygrů. Je to pochopitelné, vzhledem k už uvedené funkci vlka v evropských kulturách.

kapitola pátá: Dvojník

Tady se dostáváme k jádru pudla. Nebo ke kořenům, chete-li. Za lykantropií se totiž skrývá něco opravdu prastarého a celosvětového - víra v Dvojníka. Stačí opravdu jen nepatrně zatřepat a z prokletého člověka nebo démona spadne nános novodobých pověr a odhalí ty staré. V čisté formě to ukazuje uvedená d'Aubergnyho historka, Dvojník, člověkova duše, totiž opouští tělo většinou ve spánku. Pohybuje se obvykle v podobě nějakého zvířete, ať už vlka nebo medvěda (nebo tygra, jak jsem připomenul v asijském ohlédnutí) a především: vše co Dvojník zažije a co provede, se odráží na spícím člověku. Nejen, že vidí dvojníkovýma očima, schytá i všechny rány, které schytal dvojník ve zvířecí podobě, proto čeledín z české pověsti, který jako vlkodlak řádil po lesích a ovčích chovech, chodil bez oka, když ho vlkovi vyškrábl jeden ze psů, kteří běželi po jeho stopě.

Za vlkodlakem tedy stojí lidská duše, užívající si chvilkové nezávislosti. A tady také skončím, protože jednak by se nám téma přelilo z hrnečku ven, jednak vás s klidným svědomím můžu odkázat na knihu Claude Lecouteuxe Víly, čarodejnice a vlkodlaci ve středověku (Fées, Sorciéres et Loups-garous au Moyen Age, Historie du Double, 1992), kterou v devadesátém osmém česky vydal Volvox Globator a které celé téma pojednává v plné šíři a především chytřeji.